Od baráku jsme vyráželi autem chvíli po páté hodině ranní a navigace ukazovala přibližně tříhodinovou cestu do Parkhousu P51 na Mnichovském letišti. Vzdálenost je v pohodě, u takového výletu jde o drobnou režii a to že neletíme z Prahy, kterou máme kousek, vůbec nevadí.

Napínavou chvilkou byl moment, kdy si 200km před cílem naše auto usmyslelo, že nutně potřebuje snad po dvou letech AdBlue (zřejmě se probralo zapomenuté čidlo) a striktně kázalo že po dalších 400km už ho nenastartujeme, pokud tu supr močku nedolejeme.

Riskplan byl na světě velmi rychle - auto nesmíme zhasnout, na nejbližší benzínce koupíme močku, v nastartovaném stavu dolejeme a uvidí se. Jednoduchou matematikou jsme se také uklidnili, že na parking dojedeme a stejně tak nastartujeme i při návratu domů (jen bychom zkrátka nesměli zhasnout motor).

Naštěstí po dolití AdBlue bylo po pár kilometrech čidlo spokojeno, mohli jsme si oddechnout a v klidu pokračovat bez zamčeného palubního počítače.

Parking cajk, nechali jsme se dovézt letištním vlakem na náš terminál a čekala nás detektivka při hledání stánku našeho Delta letu. Našli jsme, paní z nás vytáhla totálně vše, od ESTA, pasů, povolení na cestování dětí.., až po COVID certifikáty. Moc nás nešetřili, až jsme se opotili.. Odměnou ale byly palubní lístky, security checky a v tu chvíli naivní dojem toho, že to nejhorší máme za sebou.

Let byl klidný, dlouhý, ale přes Atlantik, takže zážitek. V Detroitu jsme dosedli na čas, abychom hezky přelezli na pokračující let. Vyvalíte se z letadla a hned pěkně na "imigrační pohovor" a to teda nebyla moc sranda, chlapcí a holky jsou fakt nekompromisní. Zanechali jsme jim naší komplet biometriku a šlo se na další security checky, i ty jsme daly.. Pak ale vylezete, kouknete na tabuli a zjistíte že náš přímý let do Vegas byl zrušen.

No kuwa to bylo jak hodně špatnej vtip. Odchytli jsme paní, která koukla do počítače a s vyděšeným pohledem nám oznámila, že teda jako náhradní let máme, musíme ale do Atlanty, pak teprve do Vegas, letí to už za 45min a pomalu z druhé strany terminálu. Takže sprint k získanému Gate, kam přicházíme cca 30min do odletu. U Gate totál panika a chaos, paní nešťastná, chvíli to vypadlo, že nás rozhází do různých letadel a dovolenou strávíme každý jinde.. No za 5/12 (spíš za 5min odlet) nám dává boarding pasy s velkou omluvou, že v letadle nebudeme sedět úplně vedle sebe. S úlevou se nalodíme a "hurá" do Atlanty, kam jsme nikdo nechtěl.

Do Atlanty jsme to měli vzdušnou čarou cca 2h, dorazili jsme tam stále za světla a to totálně rozbitý, už to bylo hodně dlouhý. V Atlantě jsme měli skoro 4h do odletu směr Vegas, tak jsme dali první americkej dlabanec - Wendy's burgrárna. Tím začalo něco strašného - osmažený, smažený, smaženky politý litry kečupu! Dojem nebyl moc dobrej, jídlo nedobrý, ale co, hlad to zahnalo. Následně jsme se párkrát proběhli po terminálech tam a zpět jak nám měnili Gate pro odlet, ale cca ve 22:44h jsme dali v letadle čtyři kolečka na ranveji a letělo se do Vegas.

Přistání ve Vegas jsme původně měli mít v 18:20h, takže celou 4th July show pěkně před sebou.. Teď už ale bylo 23:56h, show tedy téměř za námi.., ale byli jsme hodně mrtví, takže nám to ani moc nevadilo. Bylo nám jasné, že budeme rádi, když se dostaneme tak ve 2am do postele. Proto jsme si na letištní WiFi nacachovali cestu pro auto a k ubytku. Čapnout auto byl fofr, připravil jsem si jejich tzv. self-checkin, takže z letiště asi 5min jejich busem, pak vzít auto a šup do Vegas.

To byl koncert! Po těch dlouhých hodinách, jsme konečně byli svými pány, cesta se konečně ubírala směrem, který jsme si určovali sami a to byla nádhera. Byť mrtví, strhaní, byli jsme najednou tam, kde jsme začali prožívat vlastní sen a hned jsme museli ke slavné ceduli "Welcome to fabulous Las Vegas" udělali jsme pár fotek. Potom už pěkně pomalu kochací jízdou na ubytko a nabrat alespoň trochu sil na to co je před námi.

Pokračování: Amerika #03 - Sny se stávají skutečností

Předchozí: Amerika #01 - Trip do Los Angeles

Zdroj: Vlastní zkušenost, Autor: Roman Mráz